Epigenetika

Epigenetika je poměrně nový obor, zabývá se změnou chování našich genů a také tím, jak se geny mění následkem chování nás samotných. Jako učebnicový příklad fungování epigenetiky lze zmínit odpírání krmiva potkaní matce. Když to uděláme, matka změní fungování genů v mozku u svých potomků. Ti se pak jinak chovají a jinak reagují na stresové podněty. Projeví se to u nich ale až v dospělosti.

E pigenetika ale není jen výsadou potkanů. Platí obecně. Statisticky se její vliv potvrzuje i na lidech. V Británii a ve Finsku vědci zjistili, že nedostatečná výživa těhotných žen způsobuje, že jejich potomci mají v dospělém věku více nemocí, jako je cukrovka, mrtvice a onemocnění srdce. Existují jevy, kdy jednoduchá složka výživy (vitamin, jed) nebo vystavení dalším nejrůznějším vlivům vnějších podmínek (může jít i o chování) tlumí,  a nebo zesiluje účinek genů. Funkčnost genů lze ovlivnit k lepšímu i k horšímu. A pokud se tak děje bez toho, že by se vlastní genetický kód jakkoli změnil, jde o epigenetiku.  Jedná se o to, že vystavení vnějším podmínkám spouští v těle chemické změny. Některé z nich mobilizují skupinu molekul, kterým říkáme metylové skupiny. Metylové skupiny se dokážou přitulit ke spuště- ným genům a přilepit se na jejich řídící úseky. Tím jejich funkčnost na čas utlumí. Umí ale i působit opačně, výkon jiných genů zase posílit. Epigenetickými vlivy se dá účinek genu posouvat od jedné mezní polohy ke druhé. Vlastnost, kterou gen řídí, se tak může měnit, alteruje. Hádat se o to, zda mají větší vliv na naše zdraví a na náš vývoj geny, nebo vnější

prostředí, je nesmysl. Obojí je spolu nerozlučně provázáno spletitým předivem vztahů. Nejen strava, ale nyní už i prožitek se může projevit prostřednictvím vyvolaných biochemických změn, které ve svém důsledku určují genům, zda se mají projevit a jak moc se mají projevit. Zajímavé je, že ačkoli k těmto změnám dochází nejčastěji ve stadiu embryonálního nebo fetální- ho vývoje, výsledek ve formě náchylnosti k nemocem nebo změn v chování se ukáže až v dospělosti. To znamená, že toto ovlivnění genů určitou dobu trvá a může se tedy přenášet z jedné na další generaci. Dalo by se říci, že epigenetické děje tedy jaksi sedí až na samém vrcholu genetické- ho řízení. Zapínají a vypínají geny nebo jejich výkon podle potřeby jen jemně korigují. Je prokázáno, že porucha v metylaci genů buněk, které dávají vznik buňkám krevní řady, spouští vznik leukemie. Naše poznání epigenetických vlivů je na samém počátku, je však jisté, že jde o velmi rozšířený jev, který dokáže pomáhat i škodit. Dobrá zpráva – epigenetické děje jsou vratné. Zatímco děje genetické (poškození genu) jsou většinou děje nevratné, epigenetické děje (zmíněná metylace genů) je dějem vratným. Geny lze demetylovat. Znovu se zde nabízí ono přirovnání metylových skupin k nalepené žvýkačce. Obojí na nějakou dobu přispěje k tomu, aby byl vypínač sepnut, pak ale za nějakou dobu odpadnou. Sundání metylových skupin lze urychlit, a to stejným způsobem jakým došlo k jejich nalepení: změnou výživy, prožitím jiných zkušeností (místo stresu klídek) nebo podáním syntetických účinných látek.

Epigenetika nás přesvědčuje, že chování genů je tvárnější, než jsme si kdy byli ochotni připustit. Význam znalosti genomu je tak trochu odsunut na méně významnou kolej. Tvrzení, že za daným projevem choroby je „určitě“ nějaký zmutovaný gen, se ukazuje být v řadě případů nesmyslným. Mnohdy se totiž o žádnou mutaci nebude jednat. Dramatický růst obezity, srdečních příhod, cukrovky a dal- ších poruch u obyvatel bohatých zemí se ukazují být ve své podstatě epigenetický- mi jevy, které zřejmě mají svůj původ v narušeném embryonálním vývoji. Moshe Szyf prokázal, že mateřská péče mění v mozku potomka nastavení jeho genů. To se u něj v dospělosti projeví ovlivněním hladiny stresového hormonu v krvi. Jako důkaz těchto tvrzení se hodí zmínit pokus s obohacováním krmiva u pokusných myší, což vede k tomu, že potomci těchto myší změní barvu. Jde o to, že pokud mají březí myši v potravě dostatek čtveřice látek, kterými jsou vitamin B12, kyselina listová, cholin a betain, dojde u potomků ke změně jejich barvy. Tyto látky dokážou metylovat agouti gen (žlutá barva srsti) a potomci se rodí hnědí. Ale důle- žitější než to, že se potomci rodí s jinou barvou srsti, je skutečnost, že současně tato změna snižuje u potomků jejich náchylnost k obezitě, diabetu a nádorovému bujení. Vyplývá to ze srovnání výskytu těchto chorob u potomků myší, kterým přídavek těchto látek do krmiva dáván nebyl. Výživa není jen něco, co navodí prchavé změny, které se týkají jen nás. Geny si metylaci nějakou dobu „pamatují“. Existují důkazy o tom, že nejsme ovlivněni jen tím, co jíme nyní, ale i tím, co jedli naši rodiče, nebo dokonce prarodiče. Epigenetické vztahy odhaluje statistika V zemích, jako je Indie a Čína, jsou doby hojnosti občas střídány hladomory s nedostatečnou výživou. Děti jsou v matčině těle epigenetickými mechanismy „softwarově“ naprogramovány na narození do konkrétních podmínek; ukáže-li se, že tyto podmínky jsou nakonec jiné, způsobuje to u celé jedné generace potomků pohromu. Nemusíme však chodit až do Číny. Stačí se podívat do Finska, kde se prokázal vztah nízké porodní váhy novorozenců k náchylnosti ke koronárnímu onemocnění srdce, k cukrovce, vysokému krevnímu tlaku, mozkové mrtvici, a dokonce i k osteoporóze. Na velkých souborech tamní populace se ukázalo, že děti s nízkou porodní hmotností jsou od svých vypasenějších vrstevníků biologicky odlišní. Nemluvňata „prckové“ nemají tak hustou síť nefronů v ledvinách, jejich metabolismus je změněn, jsou mnohem méně vnímaví na hormon inzulin atd. Nedostateč- ná výživa tahá za nitky epigenetiky i v naší staré dobré Evropě a nastavuje geny tak, že jejich nositelé reagují po opuštění matčina lůna na vnější podmínky odlišně. Představa, že nemoci srdce jsou jen o na- šem chování ve středním věku, je pasé. Přibývají důkazy, že na našem zdravotním stavu se velkou měrou podílí to, co nemů- žeme sami ovlivnit: je to chování našich rodičů. Vlastně to není žádný alibismus, když prohlásíme, že za hodně špatných věcí na nás nemůžeme my, ale naši rodiče, a že nám to způsobili tím, jak se chovali a v jakých podmínkách žili. A chybu neuděláme, když toto tvrzení rozšíříme i o rodiče jejich rodičů. Zdroj: www.osel.cz Ilustrace: archiv.

Komentář Mudr. Josefa Jonáše

Když se před šesti lety přiblížilo na dohled rozluštění lidské- ho genomu, domnívali se genetici a s nimi celé informované lidstvo, že svět stojí na prahu nového stvoření. Genom byl pokládán za cosi, co určuje zdraví lidí i jejich budoucnost a co je klí- čem k odvěké lidské touze vyhnout se veškerému nebezpečí a nemoci. Oč větší byla naděje, o to větší bylo roz- čarování. Genoví inženýři měli představu, že spojí jednotlivé úseky genomu s konkrétními chorobami, postižené úseky vy- říznou, nahradí novými a vše bude v po- řádku. Přestože celá tato domněnka byla pouhou iluzí, lidstvo se tímto objevem posunulo dále, hledalo příčiny a souvislosti. Zrodil se termín epigenetické prostředí, tedy prostředí, v němž gen pracuje. Zjistilo se, že kvalita tohoto prostředí má na funkci genu obrovský vliv a že jeho činnost záleží na situaci, v níž se ocitl. Pochopitelně, že čím je gen zranitelnější, čím má jakousi méně pevnou funkční odolnost, tím více je citlivý na zmíněné epigenetické prostředí. A to je voda na náš mlýn. Již v počátcích naší detoxikační medicíny jsem maloval na tabuli obrázek genu znázorněného jako nestejně silný list papíru, na který byl nasypán písek. Tam, kde bylo slabé místo, se papír protrhl a nastala nemoc. Nyní se ukázalo, že ač nejsem genetik, byla má teorie správná. Z praktického hlediska se s otázkou epigenetického prostředí potkáváme velice často. V diagnostickém programu je možné najít údaj „genové změny“, který nás informuje o tom, zda se v organismu tyto změny nacházejí, či nikoli. Prvně jsem si těchto souvislostí všiml při studiu detoxikace onkologických onemocnění. Uvědomil jsem si, že jestliže chemoterapie nebo jiné léčebné metody neovlivnily tento údaj, došlo dříve či později k recidivě. Kupodivu byl-li tento údaj ovlivněn, byla veliká šance, že se pacient uzdraví a recidiva už nenastane (samozřejmě pokud se neobnoví problém, který nádor způsobil). O něco později přišly detoxikační pokusy, při nichž jsem se sám pokoušel genové změny odstranit. Tehdy jsem došel k závěru, že genové změny a epigenetické prostředí může být jedno a totéž, ale že můžeme narazit i na pozitivní genové změny a epigenetické prostředí není porušeno. Ta situace nastává, jestliže k poruše genu do- šlo již před narozením, a to nikoliv kvůli prostředí, ve kterém bude v budoucnu gen pracovat, ale kvůli nitroděložnímu prostředí matky. Další část dlouhé práce na nás čekala ve chvíli, kdy jsme měli určit základní toxiny schopné ovlivnit funkci genu. Vylučovací metodou jsme došli k závěru, že nejškodlivějšími toxiny v epigenetickém prostředí jsou látky s radioaktivním účinkem, toxické kovy a kupodivu i některé látky používané k tzv. aktivní imunizaci (očkování). Naštěstí se ukazuje (používám přítomný čas, proto- že výzkum stále probíhá), že po vyčištění epigenetického prostředí se funkce genu opraví, a vzniká tak velká šance na vyléčení. Jestliže gen pracuje chybně vlivem toxického epigenetického prostředí, nemáme šanci s detoxikací uspět tak, jak jsme zvyklí, tedy stoprocentně. Patologická funkce genu je určující a my se s tím setkáváme v případech, že problémy díky detoxikaci mizí, ovšem zanedlouho se opět vrací. Při další detoxikaci již nemizí vůbec. Z toho důvodu se v nových verzích diagnostického softwaru objeví údaj epigenetické prostředí, který bude možné při diagnostice využít. Toxická zátěž epigenetického prostředí, a tím i porucha funkce genu je jednou ze situací, kdy detoxikace selhává a problém nemizí. Není to jediný důvod, ale mezi našimi chronicky nemocnými klienty se s tímto problémem setkáváme velice často, tak- že vyřešení této otázky může detoxikaci posunout o pořádný kus dopředu. Ten, kdo by chtěl s tímto údajem již pracovat, může použít běžnou techniku při měření přístrojem Salvia, a to tak, že nalezne-li pozitivní údaj epigenetické prostředí, bude si dávat do aktivního pole jednotlivé systémy, orgány či tkáně a zjistí tak, ve kterých oblastech chybný gen působí problém. Z tohoto údaje pak může odvodit, proč se mu detoxikace příslušné tkáně nevede. K

Využití preparátu Epigen při detoxikaci dětí